mapa

Text příslušející k mapě je ke stažení zde: Konec světa - hledání struktury [.pdf]

monstrum

Jistý druh myšlení, který se zpravidla označuje jako postmoderní, vyvolává prudký nesouhlas. Kritici mluví o podivuhodně ohyzdném monstru. Je to vícehlavá bestie, která má zálibu v nekoherenci, relativismu, mnohoznačnosti, v zpochybňování smyslu a narušování již tak vratkého řádu, v miléniarismu a psychické disociaci. Živí se odpadními produkty filmového průmyslu a architektury, pokleslou literaturou, marginálními částmi historie, náboženství nebo filosofie. Recykluje mrtvoly. Co najde, to sežere. Kdo se nebrání, bude pozřen, stráven a vyplivnut v zcela odlišném skupenství.

Pověst je to skutečně nevalná. Odpudivěji vyhlíží snad už jen feminismus. Mnozí se této obludě pro jistotu vyhýbají. Neotvírají černou skříňku, nemačkají červené tlačítko, neochutnávají cizokrajně zbarvený koktejl a nescházejí do sklepa, i kdyby se z něj ozývaly sebehlasitější rány. Kdyby měli tu příležitost a mohli se podívat na Alef, na ono místo, které obsahuje všechna místa dohromady, zcela jistě by s díky odmítli a obloukem by se mu vyhnuli.

Jenže pokud tito lidé upřou zraky ven, nevyhnutelně vidí chaos. Stačí krátká procházka po blízkém okolí, aby potkali nerozluštitelný spletenec, který zahrnuje tančící Madonnu, letáky z lokálního supermarketu, virtuální realitu včetně zcela smyšlených identit, mystiku hnutí New Age, komiksový strip se svalnatou Wonderwoman v hlavní roli a reklamu na novou Toyotu. S hrůzou zjišťují, že nastala smrt subjektu a probíhá krize reprezentace, a kdo za to může: obluda.

Příliš často se přitom zapomíná, že i přívrženci postmoderního monstra vystupují proti chaosu. Komplexnost není samoúčelná. Právě naopak, je svázaná s urputným hledáním struktury. Tázání, zpochybňování nebo prosté dívání se nemá vést ke zmatenosti. Cílem je vyznat se v netriviálním prostředí. Gilles Deleuze a Félix Guattari v knize z pozdního období společné tvorby říkají: Co požadujeme, je alespoň trocha řádu nezbytná k tomu, abychom se mohli chránit před chaosem.

Kulturní (politický, sociální, historický) terén současnosti je členitý. Nelze jej popsat jednou větou; ani deset dlouhých souvětí nestačí. Bylo by jistě zajímavé zkoumat, jak složitá musí být krajina, aby přestala být přehledná. Naše současná situace je ale zřejmá: je nepřehledná.

Proto se mapa (po vzoru dobrodružných románů pro mladé chlapce) stává důležitým prostředkem v orientaci. Připomeňme si její základní vlastnosti. Především víme, že každá geografická mapa je špatná. Povrch zeměkoule nelze v principu zakreslit do roviny tak, aby byly zachovány úhly a poměry vzdáleností. Přesto o její užitečnosti nikdo nepochybuje.

Podobně se lze dívat i na myšlenkové mapy. Kromě tradičních kategorií, jako jsou města, řeky, pohoří a oceány, zahrnuje tento druh map také zbrojní průmysl, psychologii nebo dějiny umění. Oblasti, které se obyčejně popisují odděleně, jedna po druhé, s vyznačením jednoznačných překlenovacích mostů, se v těchto strukturních novotvarech setkávají v podivuhodné samozřejmosti. Stále je ale třeba mít na mysli, že se nejedná o předpis, který věrně zobrazuje realitu, ale o pouhý návod, jak k ní přistupovat.

Pragmatismus se už dávno stal principem moderní fyziky. Názorná interpretace matematicky formulovaných vztahů je mnohdy sporná, nebo dokonce chybí. Zároveň si ale jen málokdo vystačí s mechanistickou představou vesmíru plného absolutně tuhých částic, které narážejí na dokonale pružnou překážku. Experimenty se přesunuly z vany dlouhé méně než dva metry do urychlovačů o délce několika desítek kilometrů. I dnešní fyzik si samozřejmě může myslet, že se dotýká zákonů univerza. Jediné, čím se ale ve skutečnosti řídí, je porovnávání s realitou a cosi, co lze označit jako smysl pro krásu.

Stejně tak se i při zkoumání myšlenkových map není vhodné ptát, jestli jsou správné. Mnohem důležitější je, jak dobře se propojují se skutečností, kde nastávají místa dotyků a jaké nové informace přinášejí. Jak říkají Deleuze a Guattari v Tisíci plošinách: Nikdy se nebudeme ptát, co chce kniha říct, zda je označujícím nebo označovaným, nebudeme v ní hledat nic k rozumění, budeme se ptát, v součinnosti s čím funguje, s čím ve spojení nechává nebo nenechává procházet intenzity, do kterých možností uvádí a ve kterých proměňuje mnohost svoji, s jakými těly bez orgánů nechává konvergovat své vlastní. Netřeba zdůrazňovat, že toto upřednostňování funkčnosti jde ruku v ruce se ztrátou víry v další svět, který se obvykle označuje jako svět idejí a jenž podle tradiční nauky naši realitu přesahuje. Přesto lze ukázat, že tyto jsou mapy užitečnou, ne-li nezbytnou pomůckou moderního dobrodruha.

(citovány překlady D&G od Miroslava Petříčka a Martiny Mašínové)