Pohled zvnějšku: jednotné řešení lokálních i globálních vojenských konfliktů, sociálních problémů ve formě bídy, nezaměstnanosti a nevzdělanosti a nešvarů, které zahrnují zneužívání moci, veřejných prostředků a přírody ve prospěch úzké skupiny privilegovaných jedinců

(výzkumné memorandum)

Kuba Arbes, Borjana Dodova a kolektiv autorů ze společnosti BLAND Corporation

Tento pracovní text může být kdykoliv rozšířen, změněn nebo odstraněn. Prezentované názory, závěry a doporučení nejsou vyjádřením oficiálního stanoviska žádné vlády ani establishmentu.

Úvod
Náš svět tak, jak ho známe, byl a je sužován mnoha regionálními i globálními vojenskými konflikty, sociálními problémy ve formě bídy, nezaměstnanosti a nevzdělanosti a nešvary, které zahrnují zneužívání moci, veřejných prostředků a přírody ve prospěch úzké skupiny privilegovaných jedinců. V následujícím textu zformulujeme návrh, jak se s těmito jevy vypořádat.

Snadno si ověříme, že ani jedno z dosud publikovaných nebo všeobecně známých řešení k žádanému cíli nevedlo. Příčin je příliš mnoho a není v našich silách, abychom zde všechny vyjmenovali. Rádi bychom ale čtenáře upozornili, že neúspěch nelze přičítat nedostatku prostředků, odvahy nebo odhodlání. Takové vysvětlení by bylo příliš jednoduché, navíc by mohlo udržovat stutus quo odkládáním nezbytných kroků do budoucnosti, ad infinitum. Zároveň ani nechceme zpochybňovat intelektuální kvality našich předchůdců, které jsou nesporné; pakliže vidíme dál než oni, je to jen proto, že stojíme na ramenech velikánů.

Přesto musíme konstatovat, že většina návrhů, s kterými jsme se doposud setkali, byla od začátku odsouzena k neúspěchu. Chyba se zpravidla nachází v rovině konceptu, v prvotních předpokladech, které autoři přijímají. Pokud uvažují logicky, záhy zjišťují, že cesta, kterou se pokoušejí načrtnout, nikam nevede. Nějaký čas stráví hledáním impulzu, který by jim umožnil překročit fatální proluku mezi premisami a závěrem, žádný ale nenacházejí. Naproti tomu autoři, kteří se zákony logiky svazovat nenechají, většinou k vytouženému cíli dojdou, ale za cenu nekonzistencí, paradoxů a zjevných nesmyslů. I kdyby se jim náhodou podařilo dotknout pravé podstaty problému, nikdo je nemůže brát vážně, vyjma úzké skupiny odborníků na parakonzistenci a kontinentální filosofii.

Obecně lze říci, že všechny problémy tohoto světa jsou způsobeny střetem zájmů. Průvodním jevem konfliktů je násilí, které má za následek utrpení. Podle Sigmunda Freuda se lidé k násilí uchylují instinktivně, protože oslabením nebo zabitím protivníka získávají nezanedbatelnou výhodu. Násilí se projevuje ozbrojeným, ekonomickým nebo psychologickým nátlakem uplatňovaným vůči jednotlivci nebo skupině. Uvedené formy násilí se často vyskytují současně a zpravidla je nelze navzájem oddělit. Ze tohoto důvodu nelze předpokládat, že bude možné problémy tohoto světa eliminovat postupně, jeden po druhém. Pravě naopak, podobně jako v případě léčby unaveného organismu je i zde nutný celostní přístup.

Typický návrh na řešení zmiňovaných problémů (regionálních nebo globálních vojenských konfliktů, sociálních problémů ve formě bídy, nezaměstnanosti a nevzdělanosti nebo nešvarů zahrnujících zneužívání moci, veřejných prostředků a přírody) počítá se zásadní reorganizací společenských struktur. Mezi opakující se motivy patří transformace, případně revoluce. Další řešení naopak předpokládají výraznou proměnu lidského charakteru. Někteří autoři se dokonce vyslovují pro prudký rozvoj technologií a kolonizaci vesmíru, protože nevěří, že by se na Zemi mohlo podařit zachovat rozumné podmínky pro inteligentní život. Tento přístup je populární především mezi exaktními vědci a spisovateli science fiction.

Náš návrh se od všech ostatních liší především tím, že žádnou radikální změnu společenského uspořádání nebo lidské přirozenosti nepožaduje. Využívá prostředky, které jsou již nyní k dispozici: potenciál lidské mysli a dostupné technologie. Navíc umožňuje jednotný postup pro všechny skupiny problémů vyjma ničivých přírodních katastrof a útoku mimozemských civilizací.

Čtenář, který raději jí, než vaří, může úvodní sekce přeskočit. Prezentované řešení by mělo být srozumitelné i bez znalosti předešlých kapitol. Trpělivé pročtení celého textu může napomoci lepšímu pochopení.

Typologie pohledů
Ať už se zamyslíme nad slovem prozíravý nebo vizionář, vždy před námi vyvstane metafora vidění. Zřejmě se nejedná o náhodu: Zrakový vjem je považován za nejpřesnější smyslové obsáhnutí skutečnosti. Nejlépe si privilegium zraku uvědomíme na příkladu turisty. Poznávání cizího města je spojeno s jeho prohlížením. Vodítkem je mapa, tedy vizuální reprezentace neznámého místa. Dokonce i ryze taktilní výraz „projít si město“ se nejčastěji pojí s vizuálním zážitkem. Připomeňme, že se zrakem je spojena ještě jedna důležitá vlastnost: Na rozdíl od čichu, který bývá zmiňován v souvislosti s pamětí a minulostí, vidění směřuje do budoucnosti.

Pohledem budeme nadále rozumět vědomý zrakový vjem subjektu. Náš návrh využívá specifický druh pohledu, který označujeme jako pohled zvnějšku. Abychom mohli popsat, v čem se tento pohled liší od ostatních, zavedeme stručnou typologii. Klíčem k dělení pro nás bude vzdálenost.

První pohled, který je dobře známý nejen lidem, ale také zvířatům, je pohled důvěrný. Tímto pohledem se díváme na druhého, který k nám stojí tváří v tvář a který náš pohled opětuje. Typická vzdálenost, v níž je tento pohled realizován, je dána rozpětím paže. Může být ale menší nebo větší, to vše v závislosti na kulturních zvyklostech a dioptrické vadě subjektu.

Druhý pohled budeme nazývat blízký. Blízký pohled sahá do větší vzdálenosti než pohled důvěrný, zpravidla ale nepřekročí deset metrů. Dochází k němu v případě, že se druhý nedívá, nebo v případě, že je příliš daleko a jeho pohled nelze rozeznat. Tento pohled zůstává v každém okamžiku konkrétní a nesměřuje k abstrakci.

Třetím v pořadí je vzdálený pohled. Vzdálený pohled lze uskutečnit na vyvýšených místech, proto bývá často označován jako ptačí perspektiva. Mezi jeho vlastnosti patří schopnost obsáhnout větší celky. Vzdálený pohled vidí strukturu města, umí identifikovat dominanty a rozeznat vodní toky. V případě pohoří si všímá nejvyšších vrcholků a linie hřebenů. Pokud se zaměřuje na moře nebo oceán, stává se objektem zkoumání tenká hranice mezi nebem a hladinou; horizont. Vzdálený pohled naopak opomíjí detaily, jako jsou jednotlivci, stromy, kamení nebo člověk, který se topí nedaleko břehu.

Čtvrtým druhem je pohled zvnějšku. Tento pohled lze realizovat z oběžné dráhy Země nebo z prostoru, který tuto vzdálenosti přesahuje. Důležitou podmínkou je dostatečná viditelnost Země. Planeta by měla zabírat substanciální část (alespoň dvacet procent) zorného pole. Pohled zvnějšku se může realizovat během výstupu do vesmíru. Alternativně lze také využít pozorovací stanoviště uvnitř vesmírné lodi. Ačkoliv se tento pohled do dnešní doby naskytl méně než tisícovce účastníků vesmírných misí, stane se kvůli svým specifickým vlastnostem základem našeho návrhu.

Konečně pátým druhem pohledu je prázdný pohled, během něhož se subjekt nachází na okraji Sluneční soustavy. Tento pohled je zajímavý především z teoretického hlediska. Žádný člověk jej doposud nerealizoval a nelze předpokládat, že by se to v dohledné době změnilo. Tento pohled je spojen se zvláštním paradoxem: Subjekt sice Zemi nevidí, to ale neznamená, že by se na Zemi nedíval. Přesněji řečeno, prázdným pohledem se subjekt dívá na neviditelnou Zemi.

Psychologie pohledů
Specifikem důvěrného pohledu je vzájemnost. Druhý, který se dostává do centra pohledu subjektu, pohled opětuje. V případě, že potřebuje pomoc, je těžké ho odmítnout. Pokud se jej chystá subjekt zabít, důvěrný pohled mu v tom brání. Protože důvěrný pohled může způsobit trauma nebo šok, mnoho lidí se mu vyhýbá. Naproti tomu blízký pohled k ničemu nevybízí a nikoho nezavazuje. Nezanedbatelnou měrou uspokojuje zírací pud a je velmi oblíbený. Často se uskutečňuje poblíž dopravních nehod nebo na plážích.

Až do konce 19. století se běžně vyskytovaly převážně první dva druhy pohledů. Struktura města tomu přímo odpovídala: Stavby neměly výtah a dosahovaly nanejvýš pěti nebo šesti pater. Sociální vydělení se realizovalo pouze v horizontálním členění města; třetí rozměr se ho neúčastnil. V dolních poschodích bydleli bohatí, ostatní museli nahoru pěšky. Bezútěšná realita tak byla stále na očích. Pohled z ptačí perspektivy zůstával vzácností. Místní si jej vyhrazovali pro sváteční výlety na rozhlednu, cizinci jej zakoušeli z věže na náměstí.

Na začátku 20. století se situace radikálně mění. Symbolem modernosti se stává mrakodrap. Vysoké stavby ruší zaběhnuté konvence a uspořádání. Změna se týká především obytných a administrativních budov, protože multifunkční kostely (pod heslem „Vyzdvihněte kostely do nebes“ nebo „Kostely vzhůru“), mnohapatrové knihovny ani vertikálně orientované univerzitní kampusy se neosvědčily. Prestiž kanceláře se začíná měřit vzdáleností od země. Ti nejmovitější obývají penthouse, nejvýše položenou část obytné věže. Vnější zdi jsou nahrazeny prosklenou fasádou, skrz niž je možné v každém okamžiku shlížet dolů. Výhled se přibližuje, nebo dokonce překonává zážitek z rozhledny, jak je tomu v případě v současnosti dokončované rezidenční věže One57, jejíž skleněná stěna je záměrně vyztužena co nejtenčími okenními rámy. „Skleněné stěny zprostředkují ničím nerušený pohled na Centrální park a střední Manhattan. Prožijte si velkolepost New Yorku z perspektivy, která vám vyrazí dech,“ zdůrazňuje reklamní materiál nejdůležitější vlastnost bydlení ve vysokých patrech.

Velkoměsto se z výšky několika set metrů proměňuje v organický celek budov, ulic a parků. Chodci se stávají malými černými tečkami, které se ve velkém měřítku ztrácejí. „Při pohledu dolů se zástupy lidí pobíhajících po rušných ulicích v těsné blízkosti Woolworth Building podobají shluku Pygmejů – davu viděném skrz širší konec dalekohledu,“ popisuje roku 1913 pohled z vyhlídky v padesátém osmém patře Katedrály obchodu autor propagačních textů Edwin Cochran.

Vzdálený pohled je spojen s kulturou mrakodrapů. Jeho hlavní charakteristikou je vydělení a odloučení. Připomeňme, že z hlediska času je vzdálenost mezi přízemím a nejvyšším bodem zanedbatelná. Výtahy ve Woolworth Building dokázaly už v roce 1913 vyjet do padesátého čtvrtého patra za pouhou minutu. Podobně výtahy budovy One57, jedné z nejmodernějších obytných věží současnosti, do devadesátého patra vystoupají během 30 sekund.

Navzdory svižnému pohybu ve vertikálním směru je ale kontakt horních pater se spodními vrstvami výrazně omezen. Ruch ulice do výšky několika set metrů nepronikne. Výfukové plyny, prach a zplodiny z běžných produktů, jako jsou chemické barvy, spreje na vlasy nebo průmyslově balený popkorn, se drží při zemi. Moderní systémy klimatizace tuto vlastnost dokážou s úspěchem využít. Například klimatizační zařízení mrakodrapu One57 nasává vzduch z nejsvrchnějších vrstev, odkud jej žene směrem dolů. Stálá recepce, skupina portýrů a speciálně vyškolení pracovníci ochranné služby zamezují průniku ulice do vstupního vestibulu. Zdaleka nejpříznačnějším atributem separace jsou soukromé helipady.

Připomeňme v krátkosti metaforou odloučení, kterou konstruuje spisovatel Don DeLillo v postavě mladého měnového spekulanta Erica Packera v románu Cosmopolis. Eric obývá čtyřiceti osmi pokojový penthouse v rezidenční věži s osmdesáti devíti patry. Soukromý helipad sice ještě nemá, povolení k jeho zřízení už ale získal. Před vnějším prostředím ho chrání dva soukromé výtahy a odhlučněná limuzína, která je tak dlouhá, že je v ní možné kromě sexu uskutečnit také lékařské vyšetření prostaty. Pobyt v exkluzivním prostředí mrakodrapu v Ericovi vyvolává pocity síly a nesmrtelnosti. Naopak sestup na úroveň chodců v něm probouzí ambivalentní představy zániku a nicoty, které se později stávají motorem jeho sebedestruktivního chování: „Dům se pnul do výšky tří set metrů, byla to nejvyšší obytná budova na světě, vlastně jen obyčejný kvádr odlišující se pouze svou velikostí. Představovala onen druh banality, jež se teprve v průběhu času ukáže jako skutečně brutální. Právě proto se mu líbila. Kdykoli se u něho dostavil podobný pocit, vždycky se rád před dům postavil a prohlížel si ho. Cítil se zvláštně, ospale, bezvýznamně.“

Obecně lze konstatovat, že elity preferují vzdálený pohled. Ulici, která je zdrojem důvěrného nebo blízkého pohledu, se vyhýbají. Prostředí mrakodrapu opouštějí jen ve výjimečných situacích. Mezi výraznější překážky nepatří ani skutečnost, že mrakodrap je vysoce technizovaná stavba, která se při setkání s destruktivní silou stává bezbrannou skořápkou. Matematické simulace, větrné tunely nebo uměle vyvolaná zemětřesení pomáhají odhadovat turbulence, automatické kropicí systémy dokážou uhasit lokální požáry. Nepředvídatelným nebezpečím, jako byly události 11. září, lze ale jen stěží zabránit.

Při větším větru se typická osmdesáti nebo devadesáti patrová budova rozhoupe v rozmezí několika palců. Tyto pohyby sice statiku stavby neohrozí, mohou se ale stát překážkou v komfortním užívání prostoru. V případě silného větru nebo bouřky může dojít k výraznému zvlnění hladiny vody v napuštěné vaně. Citliví jedinci reagují nevolností, zvracením nebo dokonce závratí, tedy příznaky kinetózy, která se obvykle dostavuje na moři, v letadle nebo během pobytu ve vesmíru. Zmiňované vlastnosti jsou o to nepříjemnější, že se týkají především nejvýše situovaných, tedy nejdražších jednotek. Ani výhled není za každých okolností zaručen. V případě nepříznivých klimatických podmínek může město zmizet pod neprůhlednou vrstvou mraků. Abstrahovaní chodci pak zůstávají pod rozlišovacími schopnostmi i těch nejprozíravějších vizionářů.

Na základě svědectví astronautů, kosmonautů a tchajkonautů můžeme tvrdit, že tendence shlížet a přehlížet na oběžné dráze Země neplatí. Pohled zvnějšku naopak vyvolává v subjektech nebývalé zaujetí. Gerald P. Carr, velitel posádky Skylab 4 v rozhovoru s Frankem Whitem prohlásil, že ani po osmdesáti čtyřech dnech se mu pohled na Zemi neokoukal. Pozorování Země je zdaleka nejoblíbenějším způsobem trávení volného času na vesmírné stanici. Lidé se mu dokonce věnují častěji než sledování filmů, čtení knih a dělání kotrmelců.

Pokusme se chvíli sledovat historii tohoto výjimečného pohledu. První technologický záznam Země z vesmíru byl pořízen filmovou kamerou, která byla připevněna na zabavenou nacistickou raketu V2. Dne 24. října 1946 raketa vystoupala z odpalovací rampy v Novém Mexiku do výšky 105 kilometrů a následně spadla do pouště. Kamera jasně zachytila zakřivení planety a velkou část Severní Ameriky. Teprve Jurij Gagarin se ale mohl podívat na Zemi z vesmíru vlastníma očima a potvrdit atraktivitu nového pohledu: „Rozechvěle jsem se díval na zcela nový a neznámý svět a pokoušel jsem se zapamatovat si všechno, co vidím.“

Američan Alan Shepard se 5. května 1961 účastnil prvního amerického suborbitálního letu. Přestože měl jako stíhací pilot nalétáno víc než čtyři tisíce hodin, na svůj první pohled z pozorovacího stanoviště nikdy nezapomněl. Ve svém svědectví upozorňuje na důležitou skutečnost. Pohled zvnějšku nelze přiblížit žádným reprodukovaným obrazem: „Nastal čas jít k periskopu. Měl jsem dost informací o tom, co můžu čekat. Než jsem se začal oblékat, studoval jsem speciální mapy, které znázorňovaly to, co uvidím. Byla to jedna z posledních věcí, kterou jsem udělal. O té obrovské rozmanitosti barev, pevnin a mraků, kterou z výšky 100 mil uvidím, jsem měl určitou představu. Žádné informace vás ale nemůžou dostatečně připravit na ten ohromující pohled. Naprosto spontánně jsem zavolal na Deka [Donald K. Slayton]: Nádherný pohled! Bylo to úchvatné.“

Estetický prožitek je zpravidla provázen filosofickou reflexí, které se většina subjektů věnuje i po návratu na Zemi. Mnoho astronautů, kosmonautů a tchajkonautů zásadním způsobem přehodnocuje svůj postoj ke světu. Například Rusty Schweickart, který se účastnil letu Apolla 9, si díky pobytu na oběžné dráze uvědomil, že: „[Země] je tak malá a tak křehká a tak neuvěřitelně malá tečka v tomhle vesmíru, že ji můžete zakrýt palcem, a pak si uvědomíte, že na té malé tečce, která je trochu modrá a taky trochu bílá, je všechno, co pro vás něco znamená - všechna historie a hudba a poezie a umění a smrt a zrození a láska, pláč, radost, hra, to všechno na téhle malé tečce, kterou si můžete zakrýt palcem. Díky tomuhle pohledu si uvědomíte, že jste se změnili, že je tu něco nového, že ten vztah už není stejný jako předtím.“

Politické členění pevniny při pohledu zvnějšku mizí. „Nevidíte hranice, které vytvořil člověk, jenom ty, za které může příroda,“ říká Gerald Carr, velitel posádky Skylab 4. „A cítíte, že tam dole jsou lidé. Řekl bych, že jsem se vrátil zpátky se skutečným zájmem o lidi, s humanistickým nebo behavioristickým cítěním.“ Je zřejmé, že pohled zvnějšku v sobě nese obrovský nevyužitý potenciál.

Čím dál se subjekt ocitá, tím se efekt pohledu zvnějšku zvýrazňuje: „Samozřejmě, když jste na oběžné dráze kolem Země, získáte nový pohled, ale nemáte čas, abyste o tom filozofovali. V jednu chvíli jste nad Spojenými státy, za další minutu jste nad jinou částí světa. Jste nadšeni tím, kde se nacházíte, ale fyzicky jste stále součástí Země – systému, který můžete pochopit a s kterým se dokážete ztotožnit. Jakmile opustíte oběžnou dráhu, všechna ta pobřeží a řeky, které jste viděli z oběžné dráhy, se promění v oceány a kontinenty. Uvidíte celý prostor mezi póly a mezi oceány, aniž byste museli otáčet hlavu. Můžeme přehlédnout celý kontinent. Něco se tím změní.“

Michael Collins se v roce 1969 účastnil jako pilot lunárního modulu letu Apollo 11, během něhož lidé poprvé přistáli na Měsíci. Jeho předchozí mise na palubě kosmické lodi Gemini 10 zahrnovala čtyřicet čtyři oběhů kolem Země. Jako jeden z mála kosmonautů mohl srovnat účinky orbitální a lunární vzdálenosti. Collins ve svém komentáři předjímá základní princip našeho návrhu: „Podle mého názoru by se pohled z 100 000 mil mohl stát neocenitelnou pomůckou v úsilí přesvědčit lidi, aby spolupracovali. Způsobem, jak je přimět, aby si uvědomili, že planeta, kterou sdílíme, nás spojuje daleko základnějším a důležitějším způsobem než rozdíly v barvě pleti, náboženství nebo ekonomickém systému. Je škoda, že se pohled z 100 000 mil naskytl pouze hrstce zkušebních pilotů, a ne světovým vůdcům, kteří by tuto novou perspektivu potřebovali, nebo básníkům, kteří by jim o ní vyprávěli.“

Pro úplnost se zmíníme ještě o posledním druhu pohledu, pro který jsme zvolili adjektivum prázdný. Jak jsme již dříve uvedli, prozatím nebyl prázdný pohled nikdy realizován, o jeho vlastnostech se proto můžeme pouze domýšlet. Někteří autoři si myslí, že zmenšení planety Země do velikosti světelného bodu nebo její úplné vymizení ze zorného pole může v subjektu vyvolat panickou reakci. Tyto obavy nabývají konkrétnějších obrysů v souvislosti s plánovanými lety na Mars. Příprava na prázdný pohled se proto může stát důležitou součástí psychologického výcviku budoucí marťanské posádky. Jistým přiblížením by mohla být fotografie nazvaná Bledě modrá tečka, kterou pořídila v roce 1990 sonda Voyager 1 ze vzdálenosti 6 miliard kilometrů od Země. Sonda se v tom okamžiku nacházela na hranici Sluneční soustavy. Země viděná z této vzdálenosti se podobá drobnému smítku na černém pozadí.

Zhodnocení současné situace
První světová válka si vyžádala přinejmenším patnáct miliónů obětí. Po jejím skončení vznikla Společnost národů. Jedním z největších obhájců této organizace byl americký prezident Woodrow Wilson. Přes veškerou jeho snahu Spojené státy do Společnosti národů nikdy nevstoupily. Německo a Japonsko z organizace vystoupilo roku 1933, Itálie v roce 1937. Sovětský svaz byl vyloučen roku 1939. Během druhé světové války zemřelo přinejmenším čtyřicet miliónů lidí. Po jejím skončení vznikla Organizace spojených národů. Ve stejné době začala studená válka. Ani ta se neobešla bez násilí. Dokladem mohou být dva až čtyři milióny Vietnamců, kteří zemřeli během vietnamské války. Studená válka skončila někdy kolem roku 1990, patrně bez přispění mimozemšťanů. Ozbrojené konflikty ale trvají dál.

Kapitalismus se stal po skončení studené války převládajícím ekonomickým systémem. Jeho humanistické aspekty, které sloužily jako ideologický štít proti komunismu, ustoupily do pozadí nebo zmizely. Kapitál začal proměňovat principy demokracie a spravedlnosti. Kumulované bohatství se stalo efektivním nástrojem, pomocí něhož mohou elity soustřeďovat stále větší moc.

Přímý apel na druhého člověka, který zprostředkovává důvěrný pohled, je v moderním světě vzácný. Televize, internet ani další reprodukované obrazy jej nedokážou nahradit. Rozdíl mezi bohatými a chudými vytváří odstup. Vyvýšenou pozici elity opouštějí jenom při zemětřesení, ohni a nečekaných destruktivních událostech. Při sestupu na úroveň ulice ztrácí svou sílu a mají sebevražedné sklony.

Nedostatek prostředků nutí většinu lidských bytostí bojovat každý den o přežití. Podle Herberta Marcuse jsou jedinci od narození formováni principem výkonu. Rozkoš a hra, k níž lidé přirozeně inklinují, je potlačována, aby neohrozila organizaci práce. Internalizovaný zákon nedostatku je příčinou nadměrného plýtvání. Většina lidí vykonává odcizenou práci, která zabírá převážnou část jejich bdělého času a která neslouží k uspokojení jejich potřeb. Navzdory technologickému pokroku mají lidé stále méně volného času.

Tento stav se v dohledné době nezmění. V mnoha případech se dokonce bude prohlubovat. Elity budou stále bohatší a propast mezi jedním a devadesáti devíti procenty se bude zvětšovat. Většina lidí bude obětovat stále větší část volného času práci. Myšlené i skutečné krize budou ospravedlňovat represivní opatření. Environmentální otázky budou odsouvány do pozadí a jejich důležitost bude zlehčována tak dlouho, dokud se nestanou příčinou globální katastrofy.

Návrh
Přesto existuje naděje, a tou je filantrop. Tuto skutečnost si zhruba před dvěma sty lety uvědomil francouzský filosof Charles Fourier. Fourier čekal každý večer o půlnoci ve svém bytě na kapitalistu, který umožní realizaci jeho projektu Harmonie. Nikdy se nedočkal; to ale neznamená, že by zvolený postup nebyl v jádru správný. Filantropové se mohou uplatnit v každé době. Jediným problémem je jejich nedostatek. Jak jsme si ale ukázali, tuto překážku je možné odstranit. Základem naší argumentace je tvrzení, že pobyt na oběžné dráze nebo v meziplanetárním prostoru umožňuje vytvářet filantropy v takovém množství, že bude možné mluvit o jejich sériové výrobě.

Vesmírné technologie dnes pokročily do té míry, že se na oběžnou dráhu mohou podívat i osoby, které nemají klasický right stuff. Orbitální lety samozřejmě i nadále vyžadují předběžnou přípravu. Každý cestovatel musí projít několikadenním až několikatýdenním školením, ve kterém se seznámí se základními technikami přežití a první pomoci, naučí se používat skafandr a vyzkouší si pohyb v prostoru s dvojnásobnou nebo nulovou gravitací. Podmínky, které dnes musí návštěvník vesmíru splnit, jsou ale mnohem mírnější než dřív.

Základními vlastnostmi vhodného kandidáta bude dobrý zdravotní stav a dostatečný objem prostředků nebo moci. Zvláštní pozornost bude nutné přikládat psychologickému a psychiatrickému vyšetření. Kandidát by neměl trpět bludy, halucinacemi nebo bipolární poruchou. Také by neměl být závislý na alkoholu, lécích, drogách a jiných omamných prostředcích. Případné psychopatologické stavy by totiž mohly ohrozit celý let včetně posádky a vybavení.
Aby měla vykonaná cesta smysl, je vhodné, aby kandidát dobře viděl, a to jak na blízko, tak i na dálku. Jednodušší dioptrické vady je možné korigovat pomocí dioptrických pomůcek nebo předběžné chirurgické operace. Závažnější onemocnění nebo omezení, jako je například zelený zákal nebo barvoslepost, ale mohou vizuální zážitek výrazně omezit.

Vesmírný prostor samozřejmě není přirozeným prostředím pro lidský organismus. Pravděpodobně nejvýrazněji pobyt v prostoru s nulovou gravitací ovlivňuje rovnováhu a orientaci. Většina astronautů, kosmonautů a tchajkonautů během prvního letu zaznamená poruchy koordinace pohybu a prostorové orientace. Výsledkem je kinetóza, která se projevuje závratěmi, nedobrovolnou rotací, iluzí pohybu a v mnoha případech také nevolností, bolestí hlavy a zvracením. Kinetóza může propuknout nečekaně, například při setkání s členem posádky, který je vůči subjektu vzhůru nohama. Příznaky zpravidla po 72 hodinách odezní.
Nulová gravitace, velká zrychlení, hypoxie, ebulismus nebo vysoká hladina radiace představují nezanedbatelné zdravotní riziko. Delší pobyt ve vesmíru má za následek citelný úbytek svalové hmoty a odvápnění kostí. Tento proces je v případě krátkodobých pobytů, které nepřesáhnou 14 dní, zanedbatelný. Dva týdny se z těchto důvodů jeví jako ideální doba, během níž kandidát bude mít dost času na pozorování Země, aniž by to na něm zanechalo trvalé zdravotní následky.

Filantropem se bude moci každý, kdo bude mít k dispozici dostatečný objem prostředků: majitel investičního fondu, mediální magnát, dědic ropného ložiska, prezident Spojených států, premiér Ruské federace nebo imám. Jedinci, jejichž cesta bude ve veřejném zájmu, se budou moci účastnit grantové soutěže. Takto bude možné podpořit herce a zpěvačky, tedy osoby, které oslovují širší publikum. Granty bude možné udílet také méně majetným diktátorům a guerillovým vůdcům, kteří by si cestu jinak nemohli dovolit.

Je zřejmé, že cena orbitálních letů bude zpočátku vysoká, náklady se ale budou nevyhnutelně snižovat. Pro první zájemce navíc cena nebude výraznou překážkou. Typický účastník prvních komerčních orbitálních letů bude zhruba padesátiletý muž s jměním přesahujícím 200 miliónů dolarů, původem z USA, Evropy, Asie nebo Tichomoří. Na základě průzkumu mezi dolarovými milionáři (roční příjem alespoň 250 000 dolarů, celkové jmění alespoň jeden milión dolarů), který v roce 2002 provedla společnost Futron, můžeme odvodit, že z celkového počtu osmi miliónů dolarových milionářů má dnes přinejmenším 10 000 lidí dostatečné prostředky k zaplacení orbitální letenky.

Výsledky průzkumu společnosti Futron naznačují, že zájemců o orbitální lety bude dostatek. V dotazníku, který se zaměřoval na atraktivitu orbitálních letů, společnost uvedla následující charakteristiku vesmírného zážitku: „Riziko je neodmyslitelnou součástí kosmických letů. V současné době je možné let uskutečnit pouze s využitím ruských dopravních prostředků. Abyste mohli cestu podniknout, budete muset před odletem absolvovat šestiměsíční intenzivní kosmonautické školení v Russinu. Během letu vás může bolet hlava a oblast bederní páteře. Ve vesmíru můžete trpět nevolností. Zemi si budete moci prohlížet malým bočním okénkem. Po návratu na Zemi a do normální gravitace můžete mít několik dní závratě a budete mít potíže se stáním.“ Realistický popis zdravotních komplikací samozřejmě některé potenciální zájemce odradil, pořád jich ale zůstalo nezanedbatelné množství. Deset procent respondentů uvedlo, že by určitě letělo a osm procent velmi pravděpodobně také. Zhruba třicet procent respondentů by bylo ochotno za letenku zaplatit v rozmezí 1 a 25 miliónů dolarů, sedm procent by bylo ochotno zaplatit 20 miliónů a šest procent by zaplatilo dokonce 25 miliónů. Poznamenejme, že v roce 2002 byla odhadovaná cena orbitálního letu 20 miliónů dolarů.

Výlet do vesmíru nebude pro potenciálního filantropa prací, ale volnočasovou aktivitou. Pro mnohé účastníky se bude jednat o splnění dětského snu. Jakým způsobem se svým zážitkem naloží, bude zcela na jeho nebo jejím uvážení. Proměna společnosti bude kreativním, spontánním a decentralizovaným projevem jedince. Poprvé v historii civilizace se uskuteční bez použití nátlaku, násilí nebo agrese.

Statistické počty mluví v náš prospěch: I kdyby z tisíce pasažérů vzniklo pouhých padesát filantropů, bude pokrok nezanedbatelný. Efekt bude v závislosti na počtu cestujících růst, a to exponenciálně. Jeden filantrop nic nezmůže, tisíc elitních filantropů ale vzhledem k nerovnoměrnému rozdělení ekonomické a politické moci promění celý svět. Podobně jako u strategického bombardování, které se i přes vysoké procento nevybuchlých bomb vyznačuje velkou účinností, ani v tomto případě nelze minout cíl.

Další odkazy:
Overview Institute
ISS HD Earth Viewing Experiment