Návnada ke knize, kterou vydalo v roce 2014 nakladatelství Revolver Revue:

Ukázka: [...] K nehodám dochází na třicátém šestém kilometru až příliš často.

V průměru asi sedmdesátkrát ročně, tohle číslo ale o ničem nevypovídá. Člověk nemusí být kdovíjaký počtář, aby mu to bylo jasné. Nepotřebuje víc než malou násobilku, a ani ta není úplně nezbytná. Klidně může zapomenout, kolik je sedm krát osm, a možná, že už to dávno zapomněl. (Ostatně kdo z nás to ví? Kdo to ví jistě? Kdo to umí spočítat? A kdo ví, že se přitom nespletl?)

Naštěstí jsme si z dětství uchovali alespoň nějakou představu, díky níž intuitivně chápeme, že obyčejný průměr nemusí dávat smysl.

Stačí jedna anomálie, monstrózní vybočení z běhu každodennosti, aby se z něj stal prázdný pojem. Většinou pak trvá hodně dlouho, než zase začne něco znamenat. Někdy pár let, jindy celá desetiletí.

Jenže lidský život je krátký, jak všichni dobře víme. (Alespoň něco víme opravdu jistě.)

Někdy prostě nemůžeme čekat až do konce, a dál myslet nedokážeme.

O třicátém šestém kilometru se říká, že je zakletý. Někteří lidé tomu nevěří. Ředitel krajského dopravního inspektorátu si myslí, že za všechno může lajdáctví a agresivita. Řidiči bezhlavě překračují rychlost. Řízení se věnují jen zběžně, místo toho telefonují, kouří nebo ladí rádio. V průběhu ladění přestávají myslet.

Část svých schopností přesouvají do nevědomí, zbytek putuje do podvědomí. Něco se vytěsní, něco se jednoduše ztratí. Za volantem nakonec zůstane jenom zombie-smrťák.

Zombie-smrťák je tvor, který se sice zdánlivě podobá řidiči, ale ve skutečnosti je to jenom prázdná schrána bez špetky zdravého rozumu. Svádět všechno na magii je podle ředitele naivní.

Rozhodně odmítá připustit, že by na dálnici mohlo být místo, které nemá přesnou polohu a které se projevuje pouze svými zákeřnými vlastnostmi. Jestliže něco existuje, musí to být vidět. Teprve když se toho člověk dotkne, může říct: tohle je železo a tamhleto je živé maso.

Během posledního roku vyzkoušeli úplně všechno: omezenou rychlost, bílé pruhy, červené pruhy, blikající sloupky, svodidla různých tvarů, nespočet výstražných cedulí. Problematický úsek dálnice je dokonale značený. Jenže k ničemu to není. Je to pořád stejné, stejně hrozné. A všichni za ním chodí a říkají: Měl bys s tím něco udělat. Udělej s tím něco, takhle to přece nemůžeš nechat!

Ředitel nervózně poklepává prsty na desku stolu. Potom prudce vstane a jde k oknu. Na parapetu jsou holubi a něco zobou. Dívá se na ty holuby. Nedokáže určit, co zobou. Nic tam není, jenom nalakovaný kus plechu.

Přimhouří oči, ale stejně nic nevidí. Přestane ho to bavit, dokonce ho to rozčílí. Zvuk zobání nabývá na mohutnosti. Na chvilku se mu zdá, že všichni ti holubi mají zobák z plechu, že i on sám je z plechu, a navíc začal rezivět.

Ředitel zrudne a ústa se mu naplní slinami. Nikdo ho neslyší. Ani on nikoho neslyší. V hlavě má jenom klepání rohovinové zobákoviny. Potom si ale řekne, taková zbytečnost, vždyť to jsou jenom holubi. Jen ať si zobou.

Stočí pohled zpátky do místnosti. Sekretářka právě vyplňuje roční statistiku nehod. Ředitel se jí zeptá, co si o tom myslí.

Sekretářka se zmateně usmívá. Ředitel je zarudlý v tváři. Jeho oči jí prozradily, co by chtěl slyšet. Ví, jak by měla odpovědět. Jenže ona si najednou není jistá. Práce v kanceláři ji baví. Je na tom mnohem lépe, než její matka.

Její matka pracovala v masokombinátu. Ve všední dny chodila na šestou, někdy si brala i víkendy. Domů se vracela nasáklá pachem krve. Vyzvedla děti, uklidila a do večera ještě stihla uvařit. Masa bylo vždycky dost, ale děti ho odmítaly jíst. Házely ho pod stůl, schovávaly do květináčů mezi ibišky a pelargónie.

Co vlastně chcete, ptala se jich matka, když nechcete maso? Někdy brečela tak dlouho, až byl celý ubrus promočený. Na bílých krajkách se usazovala sůl. Na předloktí měla stopy zvířecí krve. Děti štítivě odtahovaly ruce. Někdy tou dobou se sekretářka zařekla, že nikdy nebude pracovat v masokombinátu.

Když na ni ředitel promluví, tváře má zarudlé. Připomene jí to pach, který matka nosila z práce domů. S odpovědí dlouho váhá. Vyplňuje přitom statistiku. Nekonečná řeka číslic zaplavuje bílou plochu monitoru. Obrazovka se jí otiskává do sítnice zrcadlově obráceně. Na zlomek vteřiny se její mysl zastaví.

Sekretářka zahlédne odvrácenou stranu tabulkového procesoru. Nakonec ale řekne to, co od ní jeho oči čekají.

Kdyby se sekretářka nebála, řekla by, že třicátý šestý kilometr dobře zná. Nemusí ho vidět, cítí ho i poslepu. Dálnice je v těch místech lemovaná hustým lesem. Za promáčknutými svodidly stojí pomníček. Z žulové desky vzlétá bílá holubice.

Chryzantémy ještě nestačily uschnout, zato jiřiny připomínají tlející kompost. Jinak to tam vypadá docela obyčejně. Jenom občas, když je slunce stejné jako teď, podvečerní, a přitom stále dostatečně žhnoucí, když paprsky procházejí šikmo skrz hustou hradbu lesa, vznikají na silnici šalebné stíny.

Stačí trochu nepozornosti, a hned se černý asfalt přebarvuje na rudo a potůček krve se mísí s opaleskující skvrnou od vyjetého oleje.

Řidič volkswagenu za nic nemůže. Důsledně dodržoval bezpečnou vzdálenost. Rychlost jízdy přizpůsobil podmínkám na vozovce. Viděl všechny informační tabule. Každé výstražné světlo na něj zablikalo. Přesto má hlavu zapadlou do volantu.

Velký huňatý pes přilepil čenich na pánovo ucho. Kudrny zakrývají obě zvířecí oči. Zvíře nasává vzduch. Konečně zavětří smrt.

Nastává krátký moment zděšení, následuje bezprostřední akce: Psí tělo se vypne do oblouku a proskakuje předním oknem. Skleněná výplň chybí. Při nárazu do zmrzlinové dodávky se okno roztříštilo a střepy se rozsypaly všude kolem.

Pes se protáhne pod svodidly. Proběhne vysokou trávou. Na konci louky se zastaví. Ještě jednou se ohlédne, potom nadobro zmizí v lese.

Příroda se distancuje. Zůstávají jenom lidé a stroje. [...]