Vyšlo v Revolver Revue 118/2020.

Ukázka: [...] Ostatně Myles by si tuhle zábavu také klidně odpustil. Dělal to jenom kvůli Lucy, jinak by ho do Washingtonu nikdo nedostal. Hlavní město v něm vyvolávalo pocity studu a nepatřičnosti. Když vyrazil od metra ke katedrále, fasády rodinných domů se mu vysmívaly a všechny bílé sloupy se za ním otáčely a říkaly, vítej, Mylesi, konečně ses zase přijel ukázat. Dal sis trochu na čas, jen co je pravda. Vlasy ti za těch třicet let prořídly, ale i tak je dobře, že tě tady vidíme. Alespoň si budeme moci v klidu promluvit. Doslechly jsme se, že ses rozvedl. Je to na tobě poznat. Vezmi si třeba tu košili, co máš na sobě. Když chceš, aby se ti nekrabatila, nestačí jenom vyprat, musíš ji také vyžehlit. A ten límeček, podívej se, jak vypadá. Nechceme ti do toho mluvit, Mylesi, ale jestli se půjdeš podívat do katedrály, nezapomeň se předtím učesat.

Myles u sebe hřeben nenosil, a k čemu taky. Vlasy stačí prohrábnout rukou, není potřeba se tím víc zabývat. Jenže ten vlezlý hlas se mu usadil v hlavě, takže o tom musel přemýšlet. V metru to šlo ještě vydržet, ale jakmile byl venku, spustilo se to naplno. Slunce do něj seshora bušilo jako kladivo. Někde v půlce kopce se zastavil, protože se mu dělaly mžitky před očima. Jako by se díval na nějaký experimentální film z minulého století. Všude kolem něj skákaly kruhy a hvězdičky. Chvíli to byl Hans Richter, potom něco od Duchampa, až nakonec nastoupil červený flikr-efekt, který se ho chytil a nepustil. Jako by se díval přes mihotavý filtr v barvě krve. Proti gustu žádný dišputát. Sám znal pár bláznů, kteří tvrdili, že film je jenom blikání světla a všechno ostatní je špatně napsaný román v dopisech, ale tohle bylo moc. Nízká hladina cukru nebo horko, ale nejspíš oboje zároveň, pomyslel si Myles, protože neštěstí nechodí nikdy samo, vždycky si s sebou vezme partu otravných kamarádů.

Naposledy měl snídani v letadle, pokud lze slaný snack za snídani označit. Pro Mylese to žádná snídaně nebyla. Po ránu si dopřával pořádnou porci jídla, a proč by se také odbýval. Člověk má radost, že se po dlouhé noci probudil. Nebude si to kazit kukuřičnými lupínky. Většinou na pánev rozklepl dvě tři vejce a za pár minut měl volské oko se slaninou, která se propekla tak krásně, že by se o tom daly vyprávět příběhy. V létě si k tomu venku natrhal listí na salát. Když měl víc času, vyrazil do mexického bistra na omeletu a šťávu z melounu. Barman byl jeho kamarád. Vždycky mu do šťávy přidal pár kapek tequily, aby mu nový den začal pěkně zvesela.

Jenže v letadle bylo všechno jinak. Na vnitrostátních linkách by mu zadarmo nedali ani přičichnout k láhvi, a o takovou almužnu se Myles neprosil. Trval na tom, že si aerolinky berou cestující jako rukojmí. Být v letadle znamená být ve vztahu, ze kterého se nelze vyvázat, a na takové vydírání Myles odmítal přistoupit. Zkrátka si tu snídani v letadle nekoupil. Nebude vyhazovat peníze za rozmočený croissant, který se sotva stihl rozmrazit. Místo toho ochotně přijímal slané snacky, které roznášela palubní posádka. Obsluhoval ho nerudný steward ve fialové košili. Když mu ty buráky podával, pokaždé se na něj zamračil, ale Myles se nenechal vyvést z míry, protože když si někdo dobrovolně oblékne fialovou košili, tak to prostě nemá v hlavě srovnané. Za pět hodin schroupal šest balení. Zapíjel to chlazenou kolou, která byla také v ceně letenky, takže nebylo nic divného na tom, že se mu cestou ke katedrále udělalo zle.

Musel si sednout na zídku, aby neomdlel. Za zády měl jednu z těch upravených předzahrádek, kterým se vždycky posmíval, ale najednou mu široký stín opuncie přišel vhod. Posekaný trávník vypadal lákavě. Trochu jako koberec v ložnici z doby, kdy ještě dávalo smysl, aby ho luxoval. Přemýšlel o tom, že by se na něj natáhl. Nohy by si opřel o zídku a třeba by si i zdříml, protože toho v noci mnoho nenaspal. Jenže pak si uvědomil, že není doma, Kalifornie je daleko a kdoví, jak by to dopadlo. Někdo by mohl zavolat frajery v uniformě a víme, jak to ve Spokojených státech amerických chodí. Dřív než se nestihneš ohlédnout, máš ruce za zády a tvoje hlava se topí v asfaltu. Raději si na trávník nechal zajít chuť. Místo toho všemi silami nasával těžký vzduch. Byl rozpálený jako pára v konvici. A to ještě nevěděl, že se v tom bytě bude potit ještě víc, protože tam bude vypnutá klimatizace. Podoby pekla mají různé odstíny, pomyslel si Myles, jde o to, jakou barvu si člověk vybere. [...]