Robinson na Marsu
Vyšlo v A2 4/2011.
Když před časem vyšel v on-line časopisu zaměřeném na kosmologii článek s názvem Směle vpřed: Jednosměrná lidská mise na Mars[1], vyvolal ohlas po celém světě. Média se zaujetím referovala o kuriózním projektu, jehož cílem je další výlet člověka do vesmíru, tentokrát na Mars, ovšem s jednou zásadní inovací: Nejen, že by odvážný výletník na rudé planetě přistál, on by tam zůstal už napořád. Autoři návrhu zdůrazňují, že se nejedná o plánovanou sebevraždu. Součástí doživotní mise by bylo vybudování permanentní lidské základny. Prvotní zásobování ze Země je sice nevyhnutelné, ale dříve nebo později by se určitě podařilo vytvořit udržitelnou a soběstačnou kolonii, která by dokázala využívat místní zdroje. Potom by přijeli první vědci. Jakmile by populace na Marsu dosáhla množství 150 lidí, mohlo by dojít k první lidské reprodukci ve vesmíru. Dirk Schulze-Makuch a Paul Davies tvrdí, že by se to vyplatilo z finančního, technického, zdravotního a v neposlední řadě také z futuristického hlediska. Vždyť kolonizovat vesmír je nezbytné: Náš svět není bezpečný. Může dojít k nenadálé srážce s asteroidem, může nás ovanout smrtící dech vybuchlé supernovy, a navíc tu jsou pandemie, potenciálně ničivé nukleární a biologické zbraně, globální oteplování, ekonomický kolaps a supervulkány. O vyhasínajícím Slunci ani nemluvě.
Myšlenku cesty na Měsíc začal jako jeden z prvních prosazovat v 50. letech známý vědec Wernher von Braun. Následovalo mnoho dalších nerealizovaných návrhů. V současnosti se nejčastěji uvažuje o misi, která by trvala od dvou do šesti let a jíž by se zúčastnilo šest nebo sedm lidí. Experimenty s malými skupinami lidí v uzavřených prostorách napověděly, že v průběhu letu lze očekávat různorodé psychologické reakce. Dlouhotrvající nedostatek senzorické a sociální stimulace může vyvolat nervozitu, antagonismus mezi členy posádky, úzkostné poruchy a deprese, nejrůznější druhy iluzí a halucinací a v neposlední řadě také obyčejný pocit monotonie a nudy. Astronauti nebo kosmonauti by museli vydržet mnoho měsíců v stísněných podmínkách kosmické lodi. Po přistání by je přivítalo nehostinné prostředí červené planety. Posádka by se musela obejít i bez zklidňujícího pohledu na modrou planetu, protože z povrchu Marsu se Země stává pouze jednou z mnoha teček na hvězdném nebi. Každý projekt uskutečnitelné mise na Mars se s těmito překážkami musí vyrovnávat.
Přesněji řečeno: téměř každý. Jednou z výjimek je právě zmiňovaná jednosměrná mise na Mars. Schulze-Makuch a Davies ve svém textu věnují psychologickým aspektům jen pár vět. Nejprve se zmiňují o tom, že první kolonizátoři Marsu budou pravděpodobně vystaveni velkému psychologickému strádání, aby následně vyjádřili přesvědčení, že náležitě vybraný a důkladně vycvičený dobrodruh, v ideálním případě také vědec a inženýr zároveň, tuto nástrahu nakonec překoná. Na základě diskuzí, které následovaly po prezentaci jejich projektu, navíc vyslovují přesvědčení, že o vhodné kandidáty nebude nouze. Uveďme jeden šokující údaj, při jehož interpretaci je třeba vzít v úvahu fakt, že Británie je ostrov: Přibližně třetina účastníků internetového výzkumu na stránkách britského deníku Daily Mail by se jednosměrné mise na Mars ráda dobrovolně zúčastnila.
Zájem o psychologické a psychiatrické aspekty vesmírných letů není zcela samozřejmý. V padesátých letech v NASA stačilo, aby astronaut prošel důkladným výcvikem, který byl primárně zaměřen na jeho odbornou a fyzickou zdatnost. O člověku, který tuto přípravu absolvoval, se automaticky předpokládalo, že má také vhodné psychologické předpoklady. Pro soubor blíže nespecifikovaných charakteristik, jejichž základem je směs vypjaté mužnosti a entuziazmu, se ujal neformální termín „Right Stuff“. „Right Stuff“ nebylo možné získat, člověk to buď měl, nebo ne. Mladý muž, který „Right Stuff“ postrádal, se mohl sebevíc snažit, ale stejně se nikdy astronautem nestal. Toto bezmála magické kritérium se udrželo několik desetiletí. Když se v roce 1988 psycholožka Patricia Santy pokoušela zjistit, co je jeho obsahem, byla obviněna z pokusu o zničení celé organizace NASA.
Snaha zanedbávat, redukovat nebo zmechaničťovat duševní procesy je u technicky orientovaných vědců velice častá. Obvykle se dokážou spokojit s konstatováním, že tomu „hokeji“ stejně nikdo nerozumí. Podobný postoj je implicitně obsažen v myšlení neurofyziologa Manfreda Clynese a psychiatra Nathana Klinea, kteří se na začátku 60. let dvacátého století zabývali problematikou dlouhých letů. Ačkoliv není snadné ve vesmíru zajistit prostředí, které by vyhovovalo lidským potřebám, pořád ještě zbývá jedna možnost: změnit člověka. Přesně tento návrh se objevuje v jejich společném článku Kyborgové a vesmír (Cyborgs and Space) z roku 1960. Ideálně adaptovaný kybernetický astronaut podle Clynese a Klinea v sobě zahrnuje senzor na měření hladiny radiace a osmotickou pumpu, která bude automaticky vstřikovat ochranné látky ve vhodných dávkách. Jeho vědomí je pomocí energetizérů udržováno v 22 hodinové pohotovosti nebo naopak suspendováno v případě dlouhého letu. Nitrožilní výživa minimalizuje biologický odpad. Dýchání ve formě, kterou známe, je zapomenuto. Oxid uhličitý je rozkládán na jednotlivé prvky. Uhlík se odstraňuje a recyklovaný kyslík se nechává znovu cirkulovat. Jediné, co se podle Clynese a Klinea vzpírá úplné automatizaci, je lidská psychika. Lidé v akutní psychóze nedokážou svůj stav odhadnout, a tím pádem často odmítají léčbu. Proto je i u ideálně adaptovaného astronauta nutná kontrola zvnějšku, od spolupasažérů nebo z řídícího střediska.
Ovšem Clynesova a Klineho představa vesmírného cestovatele je pořád ještě konzervativní v porovnání s vizí britského vědce Johna Desmonda Bernala. Pokusme se ji v krátkosti přiblížit. Bernal v roce 1929 anticipuje společnost s trvale udržitelným vědeckým a technickým rozvojem. Jeho lidé budoucnosti žijí v uzavřených sférických habitatech. Jednotlivá společenství zahrnují 20 000 – 30 000 jedinců. Životní cyklus probíhá ve třech rozdílných fázích, z nich každá je na jiném stupni modernity. První fáze, tzv. larvální, se podobá té dnešní. Trvá něco mezi 60 až 120 lety, během nichž jedinec tráví svůj čas tancem, poesií a láskou. Příležitostně se zapojuje do reprodukční aktivity. Po skončení této fáze opouští svoje tělo a přechází do fáze kukly. Všechny jeho přebytečné „parazitující“ orgány jsou postupně nahrazeny senzomotorickými zařízeními. Nějaký čas se musí s novými nástroji seznamovat, stejně jako se dítě na počátku života učí chodit nebo mluvit. Jakmile to zvládne, končí fáze kukly a plynule se přechází do poslední fáze. Poslední fází je cylindr.
Cylindr je nádoba, v níž je uchováván lidský mozek ponořený do tekutiny podobné mozko-míšnímu moku. Mozkem trvale proudí krev, která je okysličována ve vnějším umělém srdci a umělých plicích. Oči příslušející k tomuto mozku se na svět dívají skrz různorodá optická zařízení, mezi nimiž nechybí teleskopy, mikroskopy a další moderní zobrazovací aparáty. Ucho je pomocí bezdrátového přenosu napojené na vzdálený mikrofon. Čich a chuť se stává vědomým chemickým procesem. Ruce jsou přidělány přímo k mozku, a jsou mnohem komplexnější, než jak je známe dnes. Zároveň jsou k dispozici některé orgány, které v současnosti postrádáme. Jejich hlavní úlohou je udržování životních funkcí.
Zbylé orgány budou podle Bernala připojeny k cylindru víceméně volně. Budou existovat různé druhy pohybových orgánů, které umožní chůzi, rychlý přesun nebo let. Ty budou sdílené s ostatními lidmi ve fázi cylindru. Sdílené budou také tele-akustické, tele-mechanické, tele-chemické, tele-motorické a televizní orgány. A nejen to. Pokročilé neurologické metody umožní propojení více cylindrů za účelem výměny informací. Postupně tak začnou vznikat duální a multiplicitní organismy. Jednotlivá smrt bude stále existovat, ale multiplicitní organismus bude v principu, pokud vyloučíme kataklyzmatické události, nesmrtelný. Starší komponenty budou po smrti nahrazeny novějšími, které budou přinášet nové myšlenky a vzpomínky. Systém propojených myslí tímto způsobem překoná bariéry, které od sebe lidské bytosti oddělují a limitují možnost vzájemného porozumění.
Zůstává poslední otázka: Bude cylindr, neboli člověk ve fázi mozku, emocionální nebo racionální? Bernal nedochází k jednoznačnému závěru. Předpokládá ale, že emoce bude možné vědomě kontrolovat. Většina lidí zákonitě zůstane ve stádiu více či méně extatického štěstí. Je ale možné, že alespoň někteří lidé budoucnosti zjistí, že ani štěstí není úplným završením života. Ti se pak stanou vědci. Svět se postupně rozdělí na dvě neslučitelné části. Vědecká kasta bude lépe organizovaná a vydá se kolonizovat vesmír. Zbytek zůstane na Zemi v jakémsi lidském zoo, jehož extaticky šťastní obyvatelé si nebudou vědomi, že jsou předmětem vzdáleného pozorování a experimentu zvídavých bytostí z vesmíru.
Bernalův futuristický text Svět, tělo a ďábel – Pohled do budoucnosti tří nepřátel racionální mysli (The World, the Flesh and the Devil – An Enquiry into the Future of the Three Enemies of the Rational Soul) je pravděpodobně jednou z nejodvážnějších technicistních dystopií, které byly původně zamýšleny utopicky. Objevují se dobře známé motivy: Nezbytnou podmínkou, která zaručuje neustálý vývoj, je ovládnutí neživého prostředí včetně kolonizace vesmíru, racionální užívání lidského těla a regulace psychologických procesů. Také Bernal si všímá, že tyto posledně zmíněné a v jeho očích „ďábelské“ síly představují zdaleka největší překážku. Trvale udržitelný pokrok je možný jedině za předpokladu, že budou překonány. Toto konstatování jako by v sobě koncentrovalo veškerou děsivost pozitivistického myšlení.
Vraťme se k projektu lidské mise na Mars. Doba bezprostředního nadšení z rozvoje vědy a techniky už dávno pominula. Většina vědců se dnes většinou shodne na tom, že u obousměrné mise bude také nezbytné počítat s psychologickými efekty. Totéž by mělo samozřejmě platit i pro jednosměrnou misi. Schulze-Makuch a Davies tuto problematiku sice šířeji nerozvádějí, to ale může být snadno způsobené nedostatkem místa. Zkusme si na chvíli představit, že se jejich projekt dostal do realizační fáze a hledá se vhodný vesmírný emigrant. Jaké charakterové vlastnosti by měl takový člověk mít a na co by se měl připravit? Odpověď na tuto otázku se hledá nesnadno. O člověku bez společnosti víme velice málo: ve skutečnost téměř nic.
Můžeme se pokusit najít jisté ekvivalenty. Vzpomeňme si na Robinsona Crusoe, který se ocitá sám na opuštěném ostrově. První noc Robinson ze strachu z divokých šelem stráví na stromě. Když se přesvědčí, že na ostrově žádné šelmy nejsou, postaví si improvizovaný přístřešek. Opatří si vodu a jídlo. Ze ztroskotalé lodi si přenese užitečné nástroje. Jeho chování je víceméně racionální. Ve skutečnosti se jedná o pravidlo: Je-li člověk vystaven extrémním podmínkám, veškerá aktivita se podřizuje funkčnosti. Psychologická rovina se radikálně zjednodušuje a subtilní emoce ustupují do pozadí. Tento stav ale nemůže trvat dlouho. Jakmile si Robinson zabezpečí vlastní existenci a dojde k malému uvolnění napětí, začnou ho pronásledovat nepříjemné duševní stavy: hrůza, smutek, výčitky. V případě dobrovolné emigrace na Mars by musely být tyto pocity ještě tisíckrát intenzivnější. Není to pouhý diskomfort. Dlouhodobá deprivace bývá obvykle provázena nejrůznějšími tělesnými potížemi, záněty zažívacího traktu počínaje a poruchami paměti konče.
Robinson Crusoe navíc po dvaceti osmi letech ostrov opouští. Josef Věromír Pleva v dětském převyprávění tuto dobu zkrátil na deset let. Někde se totiž dočetl, že po delší době by už musel Robinson zešílet. Také Michel Tournier ve svém přepisu Robinsonova příběhu, který vydal pod názvem Pátek aneb lůno Pacifiku, dochází k podobnému závěru. Kdyby Robinson na ostrově přežil celých osmadvacet let, musel by podle Tourniera projít nějakým typem duševní transformace, která by způsobila, že by se už odtamtud nedokázal vrátit. Tato transformace přitom není, navzdory Tournierově sugestivnímu popisu, jednoznačně radostná. Právě naopak. Přestože vypravěč v poslední kapitole románu zachovává objektivizující odstup třetí osoby a věnuje se východu slunce, čtenář si intenzivně uvědomuje, že Robinson, který si jako ještěrka nahřívá v slunečních paprscích zkřehlé tělo, právě přesáhl hranici normality a jeho stav se překlápí do tísnivé perverze.
Vidíme tedy, že na původní Defoeovu otázku, co se stane s člověkem, když uvízne na neobydleném ostrově, existují přinejmenším dvě odlišné odpovědi. První z nich je prodchnuta osvícenským nadšením. Osvícenec předpokládá, že racionální přístup Robinsonovi umožní, aby postupně zorganizoval ostrov i sám sebe. Po vzoru survivalistických příruček tak Defoe podává názorný výklad, jak vytvořit co nejdokonalejší kopii ztracené civilizace. Odstraní-li se některé dobově podmíněné motivy, jako je obchodování s otroky, může tato setonovská poetika zaujmout dokonce i malé děti. Naopak Tournierovo čtení se do dětských knih nehodí. Ukazuje totiž, že svět, ve kterém chybí ten Druhý, postrádá formu. Robinson postupně ztrácí všechny typické vlastnosti bílého Evropana. Není na tom nic záhadného. Při svém pobytu na ostrově totiž Robinson nemá možnost diferenciace, kterou za běžných podmínek obstarávají blízcí, sousedé, známí a kolemjdoucí. Svět nevidíme pouze sami za sebe. Jak zmiňuje Gilles Deleuze v doslovu k Tournierově románu, druhý člověk je nezbytnou podmínkou naší percepce. Hranice mezi subjektem a objektem se v Robinsonově vnímání narušuje. Tento proces nedokáže zastavit ani přítomnost Pátka, z něhož se nestane ten Druhý, ale pouhý Robinsonův dvojník. Dokonce ani Čtvrtek, který se objevuje v závěru románu, s tím už nic neudělá. Zůstává jenom Robinson, utápějící se ve svém „vnitřním“ ostrově.
Aplikace tohoto příběhu na případ jednosměrné mise je zřejmá. Vyslovme hypotézu: Pokud by se výprava dokázala adaptovat na cizí prostředí, stejně by dříve či později většina účastníků skončila v jistém druhu šílenství. Můžeme samozřejmě namítnout, že Robinson byl pouhý diletant. Na ostrově se ocitl bez přípravy a veskrze nešťastnou náhodou. Jenže lepší příklad, z něhož bychom mohli čerpat informace, budeme hledat jen těžko. Situace člověka bez společnosti se až příliš vymyká běžnému uspořádání. A navíc, i kdybychom v rámci diskuze o jednosměrné misi připustili možnost, že existuje člověk, který by byl schopen dobře snášet trvalou a definitivní samotu, aniž by přitom přišel o rozum, pořád ještě nevíme, jak ho najít. Vědecké metody zde selhávají. Není možné provést experiment nebo využít statistiku, která by alespoň zčásti zaručila, že volíme správně. Pravděpodobně by pak nezbylo nic jiného, než se spoléhat na to, že náš neohrožený kandidát má cosi, co se kdysi dávno v NASA označovalo jako „Right Stuff“. V takovém případě by ale projekt jednosměrné cesty na Mars ztratil mnoho ze své vědeckosti a začal by se mnohem víc podobat skutečné sebevražedné misi.
---
Zkusme se na Schulze-Makuchův a Daviesův text podívat z jiné perspektivy. Připusťme možnost, že to oba autoři nemyslí úplně vážně. Třeba chtějí jenom trochu provokovat, aby oslovili širokou veřejnost. Jejich příspěvek takové čtení umožňuje: Místy má nesporně manifestační charakter. Autoři vyjadřují své sympatie pro étos doby nedávno minulé, který byl podle nich nahrazen kulturou založenou na pohodlí a politické korektnosti, a žádají duchovní návrat o pár desítek let nazpátek, kdy se vědci aktivně podíleli na formování společnosti. Vyzývají k oživení ztraceného nadšení. Jejich projekt by ostatně do období vesmírné extroverze snadno zapadl. Skutečně jsme tedy zlenivěli?
Zde je nutné připomenout část americké historie. Když v roce 1952 proběhl první test vodíkové bomby, nebylo ještě ani zdaleka jasné, jak se bude nová superzbraň používat. Analytikové ze společnosti RAND (Research and Development), kteří úzce spolupracovali se Vzdušnými silami Spojených států, tento nedostatek vytušili v předstihu, a proto se už od roku 1951 pokoušeli odhadnout následky termonukleárního konfliktu. S využitím dat z útoků na Hirošimu a Nagasaki fyzik Ernst Plesset spočítal, že 55 vodíkových bomb o síle 20 megatun TNT by zničilo 50 největších sovětských měst a zabilo 35 miliónů obyvatel, a to během několika minut. Jim Lipp zkoumal následky použití vodíkové bomby na evropském kontinentu. Po třech týdnech usilovné práce došel k názoru, že počet obětí by nevyhnutelně přesáhl 2 milióny. Jeho zděšení bylo tak velké, že následně podal výpověď. I přes rozporuplné reakce se ale termonukleární zbraně staly nedílnou součástí arzenálu Spojených států a zanedlouho nechyběly ani ve výbavě Sovětského svazu.
Americká společnost se počátkem padesátých let důkladně připravovala na další válku, o níž se všeobecně soudilo, že bude vedena nekonvenčními zbraněmi. Každé dítě školou povinné znalo instruktážní film Skrč se a zakryj (Duck and cover). Tento krátký snímek z roku 1951 se proslavil originální didaktickou metodou, která nemá daleko k černému humoru. Hlavním hrdinou filmu je Bert, bodrá antropomorfizovaná želva, která si vyšla na procházku do přírody. Bert je zákeřně napadán zlou opicí. Opice útočí kdykoliv, kdekoliv a zcela bez varování. Bert je ale vždy dobře připraven. Ještě než mu u hlavy vybuchne nálož dynamitu, schová se pod krunýř a ten ho ochrání. Děti se praktickým nácvikem v hodinách branné výchovy učily napodobovat duchapřítomnost ostražité želvy. Věděly, že jakmile uvidí intenzivní záblesk, mají se skrčit pod blízký předmět, zaujmout fetální pozici a hlavu si přikrýt rukama. Výbuch je může zastihnout v jídelně, v školním autobuse nebo na pikniku s rodinou. Skrčit se lze pod stůl, do uličky mezi sedadly nebo pod ubrus. Pokud není jiná možnost, lze se alespoň zakrýt novinami a čekat, dokud nebezpečí nepomine.
Strach z neočekávaného a bezdůvodného útoku Sovětů byl velmi rozšířený. „Myslím si,“ napsal v listopadu 1951 matematik John von Neumann svému příteli Lewisi Straussovi, „že konflikt mezi USA a SSSR velice pravděpodobně povede k 'totálnímu' vojenskému střetu a že je tím pádem nezbytně nutné dosáhnout maximální možné zbrojní výbavy.“[2] Není bez zajímavosti, že Neumann se tou dobou podílel na vývoji vodíkové bomby. Strach a nedostatek informací o sovětském jaderném programu vedl mnohé k závěru, že nejlepší bude na nic nečekat a provést preemptivní zákrok. Takový postup by ale s největší pravděpodobností vyvolal sovětskou odvetu s hrozivými následky. Jak píše v roce 1952 John Digby v memorandu adresovanému zaměstnanci společnosti RAND: „Pokud budeme pokračovat tak jako dosud, s periodickými škrty v rozpočtu a jeho následným navyšováním, utrpíme v případě napadení 40 miliónů obětí. Soustředíme-li se na obranu, abychom dosáhli cílů, které jsme definovali v naší poslední zprávě, budeme mít asi 20 miliónů obětí. Nebo můžeme napnout všechny svaly a vybudovat systém obrany, který popisujeme v naší studii o vysoké mortalitě. To by snížilo počet obětí na 15 miliónů; pomocí naší studie bychom dokázali určit spodní hranici. Lze to ale považovat za atraktivní cíl?“[3]
Přirozenost, s níž lidský druh obýval planetu Zemi, začala být vnímaná jako nesamozřejmá. Aby se tato nesamozřejmost nestala v napjaté atmosféře Studené války skutečností, bylo nutné vymyslet šetrný způsob, jak s bombou zacházet. Také z toho důvodu byl obraz divokého a nepředvídatelného Sovětského svazu postupně vystřídán vizí mnohem krotšího Sovětského svazu, jehož chování lze dopředu odhadnout a navíc se v mnohém neliší chování Spojených států. Teprve když se prosadil koncept racionálního protivníka, bylo možné problém uchopit rozumem. Velice dobře se přitom uplatnila teorii her, nová matematická disciplína, která se začala používat při hledání nejlepších strategií v politice a v ekonomii. Jelikož každé použití vodíkové bomby přesahuje svou účinností rozumnou míru destrukce a mohlo by snadno vést k „národní sebevraždě“, jak tvrdil v studii z roku 1952 Bernard Brodie ze společnosti RAND, bylo nutné zajistit, aby tato zbraň nebyla nikdy použita.
Nová perspektiva našla své nejvyhrocenější vyjádření v strategii označované důvtipnou zkratkou M.A.D. (Mutal Assured Destruction neboli Vzájemně zaručená destrukce). Strategie M.A.D. předpokládá takové rozložení sil, při němž jsou obě nepřátelské strany schopny v případě napadení odpovědět dostatečně silným odvetným útokem, který způsobí „nukleární holocaust“. Tento vývoj je samozřejmě nepřijatelný pro obě strany. Odstrašující efekt termonukleárních zbraní proto efektivně zabrání rozpoutání jakéhokoliv většího konfliktu. Ačkoliv nukleární odstrašování nebylo jedinou rozvíjenou strategií, mělo své nezastupitelné místo v politických prohlášeních a promítalo se do směřování zbrojního průmyslu, který produkoval obrovské množství zbraní, jejichž jediným správným způsobem použití bylo to, že nikdy nebudou použity. Obě mocnosti záhy překročily hranici, za níž by použití byť jen zlomku jaderného arzenálu znamenalo katastrofické následky pro celý svět.
Navzdory svému názvu má strategie M.A.D. nezpochybnitelný racionální základ. Jenže konkrétní závěry vyžadovaly značnou míru spekulace. K výpočtům byly využívány výsledky numerických simulací a teoretických modelů, protože nukleární konflikt nebylo možné otestovat v praxi. Nutně se musely objevit kritické hlasy. Například analytik Herman Kahn ze společnosti RAND účinnost strategie M.A.D zpochybňoval. Nevěřil, že by v případě skutečné krize kterýkoliv zodpovědný veřejný činitel dokázal odsouhlasit ničení v takovém rozsahu, jaký M.A.D. předpokládá. Zároveň se nelze spolehnout ani na automatizaci v podobě stroje na konec světa, který by uměl samostatně, bez přispění lidského elementu, odstartovat apokalypsu. Kahnovo zkoumání bylo v tomto bodě příkladně důkladné. Samotná idea stroje na konec světa mu nestačila. V knize O termonukleární válce popisuje dokonce tři varianty téhož mechanismu, Stroj-na-konec-světa, Stroj-na-rychlý-konec-světa a Vzájemně-zaručené-homicidium, aby u každé možnosti jednotlivě ukázal její nepřijatelnost.
Když se v roce 1959 setkal Richard Nixon s Nikitou Chruščovem na Americké národní výstavě v Moskvě, Nixon neopomenul Chruščovovi připomenout, že vystavované myčky nádobí, sekačky na trávu, make-upy, rtěnky, boty na vysokém podpatku, hifi soupravy, předpřipravené směsi na výrobu těsta a Pepsi-Cola patří mezi zcela běžnou výbavu svobodné americké domácnosti. Chruščov se nenechal zahanbit. Kontroval technologickým pokrokem sovětské kosmonautiky, jehož nejzářnějším dokladem byly první sputniky. Vesmírné lety, ke kterým došlo během Studené války, lze v těchto souvislostech jen těžko považovat za čistě vědecké projekty. Smysl finančně nákladných projektů, jako byl Gagarinovův pobyt na oběžné dráze Země nebo Armstrongova procházka po měsíčním povrchu, se konstituoval v těsné součinnosti s vývojem mezinárodní politické situace.
--
Úvahy o člověku bez společnosti stejně jako o Zemi bez civilizace jsou bezesporu děsivé. Je to podobně extrémní úkon, jako když potřebujeme vynásobit nekonečno nulou. Matematici dobře vědí, že může nastat případ, kdy jsou stejně přijatelné zcela protikladné výsledky: limita zprava může být rovna záporné hodnotě limity zleva. Potom obvykle říkají, že výsledek není definován. V případě reálného neuchopitelného nekonečna, které se vynořilo během Studené války, byl ale takový typ závěru značně neuspokojivý. Odpovědi se hledaly, občas se také nacházely. A samozřejmě, že si někdy protiřečily.
Vyostřené katastrofické myšlení, které bylo součástí každodenních úvah politických představitelů, vojenských generálů a analytických stratégů, podnítilo zkoumání i těch nejnepředstavitelnějších variant. Přes veškerou snahu totiž nebylo možné jadernou apokalypsu zcela vyloučit po celou dobu Studené války. Co když k ní skutečně dojde? ptali se mnozí. Budou pak živí závidět mrtvým? přidával se k nim i analytik Kahn. Na rozdíl od mnoha ostatních si Kahn na svou otázku odpověděl. Jeho závěr zněl: za určitých podmínek nikoliv. Pokud síla jaderného útoku nepřekročí jistou hranici a zároveň se dopředu provedou předběžné přípravy v dostatečném rozsahu, nebudou nikdy přeživší závidět mrtvým. A opět tu dochází k myšlenkovému úprku: Také Kahnovy premisy bylo snadné relativizovat. Co kdyby Země přestala být v důsledku jaderného konfliktu obyvatelná? Stephen Dole ze společnosti RAND v roce 1962 spočítal, že do vzdálenosti 100 světelných let od Slunce by se mohlo nacházet alespoň 50 dalších pro člověka obyvatelných planet. Překonání byť jen jednotek světelných let je samozřejmě úplně nepředstavitelné. Vytvoří-li se ale vhodná lidská mutace, například kyborg, bude možné obývat i zdánlivě neobyvatelné prostředí. A tak dále, a tak podobně, ad infinitum.
Smysl, základní substance, na níž spočívají všechna tvrzení o světě, se podle francouzského filosofa Gillese Deleuze musí neustále vytvářet. Jedná se o velice křehký proces, který snadno přesahuje až do oblasti nesmyslu. Deleuze rozlišuje dva typy nonsensů. První z nich zůstává na povrchu. Je to dětská hra se slovy, průzkum principů vyvozování, Alenčina procházka převráceným světem za zrcadlem, kde lze přes veškerou podivnost hledat jistý řád. Přinejmenším neustále víme, kde se nacházíme. Druhý typ nonsensu Deleuze na začátku třinácté kapitoly Logiky smyslu přirovnává k nebezpečnému monstru, které vychází z hlubin a požírá povrch. Zprvu si jej nemusíme všimnout, ale trhlina v organizaci se může najednou rozevřít a my s hrůzou zjistíme, že nám už delší dobu chybí pevná půda pod nohama. Každý, kdo se někdy setkal s hollywoodskými monstrfilmy let padesátých, bude vědět, o čem je řeč: z ledových arktických vod se nenadále vynořují oživlí dinosauři, mravenci zčistajasna dorůstají do velikosti osobního automobilu, pokusy s vodíkovou bombou probouzejí k nevídané aktivitě chobotnice s šesti chapadly. Od šedesátých let až do konce Studené války jsou poklidná americká maloměsta vytrvale ohrožována zombiemi. Jelikož jsou zombie mrtvé, je logické, že je nelze zabít. Nákaza se zběsilým tempem rozšiřuje a svět spěje k nevyhnutelné zkáze.
Základní předpoklad myšlení, které se rozvíjelo v USA od začátku 50. let, zněl: Je-li něco nemyslitelné, nemusí to být ještě zcela vyloučené. Katastrofa byla nadosah. Nejspíš proto mohl být smysl generován pomocí paradoxů. Aktivní přístup k řešení problémů, který má na Novém kontinentě velkou tradici, napověděl, že jediná možnost, jak přežít setkání s monstrem, spočívá v důkladném pochopení jeho mechanismů. Žádnou variantu nebylo možné pominout. Odpověď na otázku, jestli přes všechnu zběsilost zůstala během Studené války zachována organizace, nebo jestli naopak nějakým nedopatřením nevznikla trhlina, která pohltila veškerý smysl, zůstává stále otevřená.
Dnes se naštěstí nacházíme v odlišné situaci. Téměř nikdo nepředpokládá, že by se palčivé problémy tohoto světa měly řešit přesídlením na jinou planetu. Proto nemůže být projekt jednosměrné mise na Mars, který se snaží obhájit svůj smysl pomocí katastrofických vizí konce světa, chápán ani jako utopie, ale jako pouhý projev nostalgie po zašlých časech. Dirk Schulze-Makuch a Paul Davies přitom až příliš samozřejmě zapomínají, že dobývání kosmu nebylo během Studené války jenom záležitostí prestiže. Kromě srážky s asteroidem, výbuchu supernovy, pandemií, biologických zbraní, supervulkánů a vyhasínajícího Slunce (globální oteplování a ekonomický kolaps můžeme pro tentokrát z výčtu vynechat) existovala zcela konkrétní hrozba v podobě nukleární katastrofy. Má-li se stát lidská mise na Mars opravdu vědeckým projektem, nezbyde než přiznat, že jejím cílem není nalezení další obyvatelné planety ani záchrana lidstva před červeným obrem, jímž bude za několik miliard let naše Slunce. Skutečným motivem je obyčejná touha vidět v přímém přenosu odvážné muže nebo ženy, jak se procházejí po Marsu v závějích červeného prachu, aby se pak jako hrdinové mohli vrátit zpátky na Zemi.
[1] Dirk Schulze-Makuch, Paul Davies: To Boldly Go: A One-Way Human Mission to Mars in The Journal of Cosmology, říjen – listopad 2010. Online na http://journalofcosmology.com/Mars108.html.
[3] Memorandum J. Digbyho L. Youngovi z 29. května 1952. Citováno dle J. Digby: Strategic Thought at RAND, 1948-1963: The Ideas, Their Origins, Their Fates, 1990, str. 5. Online na: http://www.rand.org/pubs/notes/2009/N3096.pdf.
(2010, borjana dodova)
