Alice ve Městě andělů
Povídka ze souboru Pohledy zblízka.
Ukázka vyšla v Revolver Revue 99/2015.
Ukázka: [...] Lidé byli zmatení, řekla Alice, pořád se mě ptali, kde je ta virtuální realita, jestli je na terminálu, v kódu nebo v mojí hlavě, ale já jsem raději mlčela, protože kdybych jim řekla, že je všude kolem nás, tak by mě do laboratoře víckrát nepustili. Tenkrát ještě osobní počítače nebyly, řekla Alice, všechno se dělalo na univerzitách, a když ses chtěla podívat na nějakou scénu, tak jsi k tomu potřebovala stroj a člověka, který ten stroj umí ovládat. Bez programátorů by se ty světy nikdy neotevřely, jenom oni věděli, jak připravit vstup na děrné štítky a jakou klávesu zmáčknout na terminálu, aby se program rozběhl. Ani já jsem to neuměla, a když jsem potřebovala něco udělat, tak jsem je musela přemlouvat, aby mi pomohli. Nijak zvlášť se jim do toho nechtělo, raději hráli hry nebo spali, a jediné, co brali vážně, byla práce pro armádu,
ale vždycky jsem nakonec někoho našla. Nejlepší byl Viktor, řekla Alice, vypadal jako postavička z animovaného filmu nebo jako nějaký pták, ale nebyl to žádný dravec, spíš takový vrabčák. Když se mnou mluvil, obracel se ke mně zády a měl tak tichý hlas, že ho skoro nebylo slyšet. Musela jsem jít co nejblíž a dávat pozor na to, abych ho nevyplašila. Někdy se na mě podíval a pokaždé přitom poskočil na místě, měla jsem co dělat, abych se mu nezačala smát. Viktor měl se mnou velkou trpělivost, řekla Alice, vždycky počkal, až si dám věci dohromady. Někdy to trvalo déle a on mezitím usnul. Když jsem si toho všimla, všeho jsem nechala, seděla jsem na židli a bála jsem se pohnout, abych ho nevzbudila. Na chvíli zavřel oči, ale za pár minut byl zase vzhůru a všechno, co jsem řekla, si pamatoval, jenom to, že spal, ho vždycky překvapilo. Celé noci proseděl u terminálu a býval kvůli tomu unavený. Říkala jsem mu, aby si na to dával pozor, ale nebylo to nic platné, stejně mě neposlechl. Později se ztratil v kódu. Skončil na nějaké klinice, a možná, že tam byl šťastný. Z jeho hlavy se stal počítač, byl to ideální stroj, kapacita paměti byla neomezená, sběrnice měla libovolnou šířku, procesor si mohl přetaktovat podle chuti, běžel mu tam jenom jeho vlastní program a nemusel kontrolovat vstupy a čekat na výstupy,
ne jako já, řekla Alice, když jsem se chtěla podívat na nějakou scénu, trvalo několik hodin, než se to spočítalo. Obraz se objevoval po složkách, nejdřív se vykreslila červená, pak zelená a nakonec modrá, až potom se složila dohromady celá scéna. Byla jsme netrpělivá a pořád jsem se chodila dívat, jestli to není hotové. Stála jsem na prahu a nahlížela jsem skrz pootevřené dveře. Videoterminál byl v rohu vedle okna, někdy na obrazovku svítilo slunce, a to pak nebylo nic vidět, ale dovnitř jsem nešla. V místnosti byla zima, protože stroje se musely chladit, větráky běžely na plný výkon, kolem nich bylo teplo, ale všude jinde mrzlo, takhle se tehdy klimatizovalo. Nosila jsem punčochy a vlněný svetr, i když bylo venku devadesát fahrenheitů, ale stejně jsem byla pořád nemocná. Jednou jsem dostala zápal plic, bylo to uprostřed léta, venku se nedalo dýchat, ale já jsem měla zimnici a kašlala jsem krev. Měsíc jsem ležela v nemocnici a všichni si mysleli, že už se v laboratoři neukážu, a když jsem se vrátila, říkali mi, že jsem blázen, a možná, že to byla pravda, ale já jsem věděla, že toho nemůžu nechat. Někdo se o ten nový prostor musel starat. Bylo potřeba, aby dostal tvar a aby do něj někdo nalil barvu. Programátoři by tohle neudělali, těm stačí černá a bílá, aby to mohli zakódovat, jenže bez barvy se žádný svět neobejde,
podívej se na ty řecké sochy, řekla Alice, na hlavě měly zlaté helmy a jejich chrámy také nebyly bílé. To jenom dneska si lidé myslí, že když něco není černobílé, tak to nemusí brát vážně. V Rakousku chtějí mít všechno v odstínech šedi, ale já jsem jim schválně posílala barevné strakatiny, protože jestli chtějí umění, tak musí ukázat, že o ně opravdu stojí. Samozřejmě, že se jim to nelíbilo. Stačilo, aby se na to jednou podívali, a hned věděli, že je tam moc růžové nebo moc tyrkysové, jenže tohle jsou barvy, které mám ráda, protože to jsou barvy nebe a moře. Když vezmeš hranol a rozložíš světlo, dostaneš červenou, zelenou a žlutou, u moře zase uvidíš všechny modré, a když zůstaneš na pláži do západu slunce, do poslední chvíle se bude na nebi držet růžová. Bude tam dlouho, i když bude slunce dávno pod obzorem, teprve když všechny tyhle barvy zmizí, přijde na řadu šedá, a to je konec. V šeru nic neuvidíš. Prostor oslepne a může se jít domů,
jenže v Rakousku si myslí, že se nejdřív musí postavit zeď a teprve potom vznikne prostor, řekla Alice, přitom ono to je obráceně, jedině světlo dělá prostor. Skrz zeď se žádné světlo nedostane, proto se pokoje musí osvětlovat, aby v nich bylo něco vidět. Ze stropů visí křišťálové lustry a je na nich tolik vybroušených plošek, že i kdybys chtěla, stejně je nespočítáš. Paprsky se od nich odrážejí všemi směry, jenže i když rozsvítíš tisíc žárovek, pořád tam zůstanou místa, kde je tma a na takových místech se ti prostor ztratí. V Rakousku tohle nikdo neví, řekla Alice, protože bez moře prostor nepochopíš, ostatně barvám tam také nikdo nerozumí. Bez nebe neuvidíš barvy nad obzorem a bez moře zase nebudeš nikdy vědět, jak vypadá růžová nebo světle modrá, a možná, že ani to nebe v Rakousku není. Lidé se barev bojí, přitom kdyby nosili něco pestrého, hned by se mezi sebou lépe domluvili. Rusové by byli bílí, modří a červení, Němci by se oblékli do černé, červené a žluté, Američané by na sobě měli modrou nebo červenou a na hlavu by si vzali cylindr s bílými hvězdičkami. Místo toho všichni chodí v černém, na vlajku by si to nedali, ale sami se do toho oblečou, není divu, že jsou všude války, řekla Alice, [...]